Aneb jak se to dělat nemá

Před časem jsem tu básnil o tom, jak se nám v moderní době skvěle žije a tak vůbec jde vše mílovými kroky kupředu vstříc zářné budoucnosti. No ale je až symbolické, jak se ukázalo pokračování příběhu slečny Hanky příkladem toho, že přes naše nejskvělejší komunikační možnosti může ta nejzákladnější komunikace v dentálním týmu, tj. mezi ordinací a laboratoří fatálně selhat.

Totiž slečna Hanka se dostavila po čase na pravidelnou prohlídku s tím, že dohodneme další postup. No a když došlo na plánování řešení oněch horních jedniček, kdy bylo z hlediska vylepšení úsměvu velmi žádoucí prodloužit klinické korunky,  ona vyjádřila obavy z chirurgické úpravy gingivy, na jakékoli řezání řekla jednoznačné NE. Tím se manévrovací prostor pro estetické řešení drasticky zúžil, bylo jasné že vše dále bude do značné míry kompromis.

Inu dobrá, přání pacienta je vždy na prvním místě, musíme si poradit. Tedy slečna Hanka se dostavila ve smluveném čase na "broušení" na korunky.

Otisk preparovaných pilířů byl proveden Stomaflexem Putty + Light jednofázově tedy tzv. na dvojí míchání, kdy byl Stomaflex Light nanesen stříkačkou.

Samozřejmě zároveň s preparací bylo vyrobeno provizorium razidlovou metodou z materiálu Optitemp a provizorně fixováno Adhesorem TC.

Po cca. týdnu se pacientka dostavila tentokráte už na odevzdání protetického výrobku. Právě při snímání provizoria, které jsem, jak se posléze ukázalo NAŠTĚSTÍ, sejmul bez jeho poškození,  jsem pronesl bonmot: "Je průšvih, když je provizorium hezčí, než finální výrobek". No a při zkusmém nasazení mi bylo okamžitě jasno, že tato situace právě nastala!

Z laboratoře dodané metalokeramické korunky sice seděly na preparovaných pilířích dobře, ale jejich tvar působil v kontextu celého úsměvu naprosto katastroficky. Laborant se nechal vést linií dvojek a neuvědomil si, že takovéto korunky proporčně nebudou vypadat dobře. Samozřejmě, při úpravě "čevené estetiky" by tato linie dodržet šla, ale jak jsem zmínil, pacientka si ji nepřála.

Tedy jsem zvedl telefon a zavolal laborantovi, že je potřeba to předělat, tedy prodloužit konturu jedniček. Neuvědomil jsem si ale, že jsem zapomněl sdělit  zásadní informaci, totiž že jedničky byly oproti dvojkám v RETRUZI. No a hádejte jak to dopadlo...

Pacientka kouše ve II.třídě Engela a laborant si pochopitelně vybral přesně tu druhou kompenzační variantu, postavil korunky do PROTRUZE!

To už slečna Hanka začala pravděpodobně výrazně pochybovat o mé soudnosti. Mě okamžitě došlo, že to je moje chyba, že jsem měl jednoznačně specifikovat, jaké má být postavení řezáků. Naštěstí se nastalou trapnou situaci podařilo poněkud odlehčit humorem, ale tentokrát jsem již nic neponechal náhodě a provedl otisk Elasticem přes nasazené provizorium, aby bylo jasno, jak asi bych si postavení představoval. Přitom jsem to mohl udelat hned na začátku...

Pacientka dorazila po pár dnech znovu, tentokrát se slovy, že doufá, že do třetice bude všeho dobrého. Naštěstí už se nemýlila a poslední verze jejího úsměvu už byla uznána uspokojivou. Stačilo namíchat KavitanCem a korunky nacementovat.

Takže budiž toto příkladem, jak je nutná podrobná komunikace s laboratoří, která nespočívá jen va výběru barvy a vypsání laboratorního štítku. Podcenění přesné specifikace našich požadavků se hořce vymstí. Také se mi opět ukázalo, že kompromisy se příliš nevyplácí. Pokud se vydám nějakým směrem s výraznými omezeními, problémy se nabalují jeden na druhý a ve finále může dojít k podobným nepříjemnostem. Pacientka naštěstí odešla (doufám) spokojena a zachová nám snad i nadále přízeň.